V Toulkách se vydáme po stopách Sidonie Nádherné stejnojmennou naučnou stezkou. Trasa měří asi 8,5 km, má 7 zastavení s naučnými tabulemi, které nás seznamují s poslední majitelkou zámku baronkou Sidonií Nádhernou z Borutína (1885-1950), její rodinou, jejich hosty, historií kraje a přírodními zajímavostmi.
Cestu zahájíme na vlakovém nádraží v Olbramovicích. Na její budově je umístěna pamětní deska, která připomíná 82 obětí transportu smrti v posledních dnech války. Z Němci likvidovaných polských koncentračních táborů byli vězni převáženi do Čech. Nákladní vlaky plné zubožených zmrzlých vězňů. Jeden z těchto vlaků byl 1.5.1945 na několik dnů odstaven nedaleko od zdejší železniční stanice na vedlejší trati směrem ke Křešicím. Jednalo se asi o 2500 politických vězňů všech národností. Někteří němečtí dozorci je zákeřně stříleli, když je předtím vyslali pro otop do blízkého lesa. Další vězni byli zastřeleni, když se vydali do blízkých Křešic žádat o jídlo, jiní pro výstrahu a další pro „zábavu“. Vlak odjel směrem na Tábor až 7.5. večer. Vězňové byli osvobozeni následující den českými partyzány u Kaplice. Po skončení války byli ve dnech 9. a 10. května tyto oběti hromadně pohřbeny na místním hřbitově. Další informace k transportu jsou uvedeny na konci článku.
Před budovou nádraží je první zastavení stezky. Pokračujeme po dobře značené trase, Olbramovicemi jdeme chvíli po pěšině, pak po silnici, ale hned za podjezdem železniční trati uhneme doleva. Pak už trasa vede dobře udržovanými původními starými cestami, úvozy a alejemi zvlněnou romantickou krajinou. Brzy přicházíme ke dvoru Podolí. Doloženým majitelem tvrze v Podolí byl v druhé polovině 14. století vladyka Ondřej. V polovině 15. století ji vlastnili rytíři Dvorečtí z Olbramovic. V roce 1616 koupil tvrz, dvůr i ves Sezima z Vrtby a připojil ji k Janovickému panství. Od té doby je již jen poplužním dvorem zámku Vrchotovy Janovice. V poválečném období zde „hospodařily“ JZD Olbramovice, později JZD Bystřice. Statek chátral a byl devastován, po roce 1989 již nebyl využíván vůbec. Naštěstí byl v roce 2002 prodán soukromé osobě, nákladně a citlivě zrekonstruován. Je zde provozována koňská farma s možností ubytování. V údolí mezi Podolím, Slavkovem, Vrchotovými Janovicemi a Křešicemi se nachází několik rybníků a rybníčků, mokřadních luk. Není zde intenzivní chov ryb ani klasické zemědělské hospodaření. Proto se zde vyskytuje mnoho druhů obojživelníků, např. kuňka ohnivá, rosnička zelená, ropucha obecná, skokan zelený a hnědý. Pozorovat lze řadu ptáků, třeba poláka velkého a poláka chocholačku, volavky šedou a bílou, potápky roháče a malou i chřástala vodního a slípku zelenonohou. Z dravců pak i vzácné motáky pochopa a lužního, včelojeda lesního, ostříže lesního, vyjímečně lze na jaře nebo na podzim zahlédnout táhnoucí orlovce říčního a orla mořského.
Cesta nás dovede do Vrchotových Janovic. Toto jméno dal městečku rod Vrchotů z Vrchotic, jejichž majetkem bylo v letech 1433-1528. Ale základ jména Janovice je převzat od rodu jiného. Již v roce 1243 je zmiňován Kunrát z Janovic. Tento panský rod měl stejný původ s pány z Kolovrat, kteří patří k nejstarším českým šlechtickým rodům. Jako městečko jsou Janovice poprvé zmíněny v roce 1387. Před zadním vstupem do zámeckého parku míjíme barokní sochu sv. Jana Nepomuckého. Park patří svou rozlohou 16,8 ha k menším zámeckým parkům, ale svou jedinečnou polohou, zákoutími a výhledy, pestrostí bylin a dřevin patří k nejhezčím ve středních Čechách. Prostor parku se začal vytvářet v polovině 16. století. V druhé polovině 18. století byla založena Arnoštem z Vrtby okrasná a užitková zahrada a také lovecká obora. V druhé polovině 19. století vznikl jihovýchodně od zámku anglický park díky nadšení a úsilí tehdejšího majitele zámku Josefa Vratislava z Mitrovic. Karel Nádherný, který se stal v roce 1879 novým majitelem zámku, se pustil do velkých úprav a rozšíření celého parku. Návrhy vytvořil architekt Eduard Fiala. Novou podobu dostal nejen dvůr před zámkem, ale i celá severovýchodní část s nově vysázenými stromy a keři. Na loukách se objevily záhony se složitými květinovými ornamenty a nová posezení. V parku stálo v té době velké množství staveb. Na vrcholku louky nad zámkem stál domek pro zahradníka, při východní části ohradní zdi domek nadlesního (fořtovna). Z toho se dodnes zachovaly obvodové zdi. Blízko stála tehdy majestátní stavba pro holuby a drůbež i menší roubený domek, kde se chovali krávy a vepři. Dále velký skleník a vinařský domek. V jihovýchodní části parku stála zajímavá polygonální stavba z glazovaných cihel, nazvaná Čínská bažantnice, sloužící pro chov bažantů. Za zámkem na místě původního strážního domku byla postavena v roce 1910 prádelna, sušárna a žehlírna. Ta jediná stojí dodnes a dnes v něm bydlí správce parku.
Bezprostřední vliv na současnou podobu parku měli pak dvojčata Sidonie a Karel Nádherní. Na konci 20. let minulého století zde nechali vysázet na čtyři tisíce stromků. Na skladbě dřevin se podílel i slavný dendrolog a zahradní architekt Camillo Schneider, spoluzakladatel parku v Průhonicích. Navrhoval i drobné stavby v parku a vypracoval projekt soukromého hřbitůvku této rodiny, ten se nachází v zákoutí parku poblíž kostela sv. Martina. Na několika místech parku jsou nepravidelně rozmístěny i náhrobní kameny jejich psů. Mezi nejstarší stromy v parku patří lípy a duby, které byly vysázeny v druhé polovině 18. století. Mezi další zajímavé stromy patří liliovník tulipánovitý na louce pod zámkem. Na centrální louce stojí mohutný buk sleziníkolistý, platan javorolistý, převislý habr, červené buky, severoamerické duby. Vysázené jsou zde i douglasky, jedlovce, zeravy i vysoký smrk omorika. Nepřehlédnutelnou součástí parku jsou keře azalek, pěnišníků, vilínů, kdoulovců, kalin a další druhů. Na pilíři vstupní brány do parku roste jedna z nejstarších popínavých hortenzií v českých zahradách. Za zmínku také stojí pozoruhodný vodní systém parku. Nejstarší záznam můžeme najít v katastrální mapě z roku 1840. Systém tvořil několik umělých nádrží, z nichž je dnes funkční pouze zámecký rybník. Z něj vytéká potok, který vytváří malý vodopád a připomíná horskou bystřinu. Do původního vodního systému patřila i dvě jezírka v jihovýchodní části parku. Ve východní části parku, blízko míst, kde stávala bývalá myslivna, můžeme najít romantické místo. Je to soustava čtyř přepadových nádržek, dnes už téměř ztracených v bujném porostu. Voda mezi dvěma z těchto rybníčků protékala kdysi otvorem v hrázi, který má podobu hlavy čarodějnice nebo čerta, sestavené z lomového kamene. Celkovou kompozici parku doplňovaly můstky z lomeného kamene, kamenné stoly, sedátka a odpočivadla, oblíbená místa Nádherných a jejich hostů. Kamenná gotická tvrz pánů z Janovic chráněná vodním příkopem byla postavena zřejmě v polovině 14. století za Herbarta z Janovic. Svými rozměry se blížil spíše tvrzi. Nevelké hradní jádro má nepravidelný trojúhelný obvod se čtverhrannými věžemi v západním a jižním nároží, s trojprostorovým palácem na východní straně a kulisovou branou v čelní jižní hradbě. Ve sklepích paláce se dochovalo několik gotických portálků z doby založení. Hrad na nevýrazné ostrožně chránil hluboký příkop napuštěný vodou z blízkých rybníků. Ty měli přímo obranný význam a později zrušený Mostecký rybník ještě na konci 18. století dosahoval až k hradu. Předhradí se nalézalo směrem ke kostelu. Na přelomu 16. a 17. století nechali hrad renesančně přestavit páni z Říčan. K vnější straně severozápadní hradby bylo přistavěno dlouhé obytné křídlo, vzniklo nové dvoupatrové obytné křídlo mezi západní věží a palácem, kamenný most nahradil most padací. V letech 1750-1766 jej dal František Antonín z Vrtby hrad pozdně barokně upravit. V 18. století se tak proměnil v zámek - reprezentační sídlo votické větve hrabat z Vrtby. Vznikly i nástěnné mytologické malby, interiér zámecké kaple i rokokové tapety v jídelně. V předhradí byl vybudován rozlehlý barokní hospodářský dvůr. Na nádvoří postavena barokní kašna s figurální výzdobou.
Poslední velká přestavba celého areálu proběhla v letech 1856-57, tehdy získal zámek svou současnou novogotickou romantickou podobu. Otec Sidonie baron Karel Nádherný z Borutína koupil zámek s velkostatkem v roce 1879. Nádherní a zejména Sidonie zde hostili mnohé významné osobnosti uměleckého i společenského života. K nim patřili například básník, novinář, esejista a dramatik Karl Kraus, básník a spisovatel Reiner Maria Rilke, malíř Max Švabinský, který Sidonii portrétoval. Z mnoha dalších tu pobývali architekt Adolf Loos, novinář a spisovatel Karel Čapek, Anna a Herberta Masarykovi, malíř, grafik a ilustrátor Viktor Stretti, kníže Maxmilián Lobkovicz s manželkou Gillian, biskup Antonín Podlaha. Během II. světové války sídlily v zámku vojenské velitelství a kasárna, v hospodářských budovách opravna tanků. V období těsně po válce se v zámku a parku vystřídala sovětská i československá armáda. V roce 1950 byl vyvlastněn a využíván jako sklad textilu, později pro sbírky Okresního archivu a postupně pustl. Před zkázou ho na konci 50. let zachránilo Národní muzeum, které v něm zřídilo depozitáře. V roce 1987 byla dokončena celková oprava a zámek byl zpřístupněn veřejnosti. Na zámku, které dále spravuje Národní muzeum, jsou otevřeny stálé expozice Společnost v Čechách 19. století a Filke, Kraus a Vrchotovy Janovice. Jsou zde představeny historické doklady v dobových interiérech a významné osobnosti literárního světa, které v minulosti pobývaly na janovickém zámku. Je zde i výstava Českého zvonařství.
K dalším zajímavostem městečka patří původně románský panský tribunový kostel sv. Martina z doby kolem roku 1170, což dokazují slohové znaky. Prošel mnohými úpravami, z původní stavby se zachovala hranolová věž a jihozápadní nároží lodi. U kostelní zdi jsou zasazeny tři smírčí kříže. Na hřbitově se nachází hrob francouzských vězňů a pamětní deska. Jsou zde pohřbeny oběti místní pobočky koncentračního tábora Flossenburg. Na ostrožně v blízkosti kostela se také pravděpodobně nacházelo nejstarší janovické panské sídlo. Od kostela se vydáme po trase naučné stezky, tato část trasy vede současně se žlutou turistickou značkou. Nedaleko mostku přes Vrchotův potok míjíme Pomník padlým v 1. světové válce. Na křižovatce značku opustíme, jdeme po silnici vlevo. Asi po 500 metrech přijdeme k Památníku obětem koncentračního tábora. Zde si znovu připomeneme, jak do života městečka tragicky zasáhla druhá světová válka. Nejprve došlo do 1.4.1944 k vysídlení obyvatel v souvislosti s existencí cvičiště jednotek SS. Nacisté zabrali v roce 1942 prostor o velikosti 450 kilometrů čtverečních. Zahrnoval západní část Benešovska mezi Vltavou, Sázavou a tratí Praha-Tábor. Vysídlení se týkalo 30 tisíců lidí v 200 městečkách a vesnicích. Velitelství cvičiště bylo na zámku Konopiště. Vstup do prostoru byl povolen pouze na zvláštní povolení. Nepatrná část obyvatel v prostoru cvičiště zůstalo k zajištění zemědělských prací, cestářských a stavebních prací a podíleli se na zásobování jednotek SS. Počátkem roku 1944 pak v Janovicích došlo ke zřízení pobočky pracovně výchovného tábora v Břežanech. Byli zde internováni lidé, kteří odmítali práci přes čas, neplnili denní normu, měli absence, vyhýbali se pracovnímu nasazení či z místa nasazení utekli. Nacházela se v opuštěných statcích čp. 23 a 24, které obývalo asi 40 osob. Od června téhož roku zde byla zřízena pobočka tzv. sonderlagru v Bystřici u Benešova a ve stejných statcích umístěno dalších 80 mužů ze smíšených židovských manželství. Vězni obou táborů chodili skládat vojenský materiál na železniční zastávku u Čichovky a hlavně stavěli nový tábor určený pro politické vězně u Nového rybníka směrem na Mrvici. Pobočka pracovně výchovného tábora byla ale zrušena již v září 1944 pro velkou vzdálenost od tábora v Brežanech. Poté zde byla poté zřízena jedna z poboček koncentračního tábora Flossenbürg bei Weide. Více si můžete přečíst v podrobnostech na konci Toulek.
Po trase naučné stezky se vracíme z části stejnou cestou. Trasa po chvíli odbočí do vsi Slavkov. Ta byla založena již ve 13. století zemanem Slavkem, po němž dostala i své jméno původně Slavkův dvůr. Vladykové, kteří se psali ze Slavkova, zde postavili zemanskou tvrz. Ve 14. století vlastnil tvrz rod Vidláků, kteří se později usadili v Neustupově a prodali tvrz, dvůr i ves Janovi z Říčan na Beztahově. V 17. století pak Slavkov připadl k Janovickému panství. Výjimkou byl statek zvaný U Trmalů nebo U rytířů. Patříval rytířům Trmalům z Toužic. Václav Trmal se vyznamenal v bojích proti Turkům při obléhání Vídně. Císař Leopold I jemu a jeho potomkům majestátem z 2.2.1696 potvrdil rytířský stav a užívání erbu. Nedaleko se nachází významné území Slavkov s mnoha původními druhy rostlin a živočichů. Bylo zařazeno do soustavy chráněných území Natura 2000. Alejí poblíž dvora Podolí, kterou jsme přicházeli, se pak vracíme k nádraží v Olbramovicích, kde naše procházka končí.
Potěšily nás krásy přírodní, výsledky prosté lidské práce i památky umělecké. Mohli jsme se přenést do romantické doby posledních majitelů zámku. Ale vše je protknuto i nesmírným lidským utrpením válečných hrůz. I nesvobody a útisku v letech následných.
Mapka:
Zdroje:
Kuča, Karel a kol.: Města a městečka. Libri, Praha, 2011
Zouzal, Tomáš: Zabráno pro SS. Naše vojsko, Praha, 2016
Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 44-47/2007. Sedláková, Monika: Pobočka koncentračního tábora Flossenbürg ve vystěhovaných Vrchotových Janovicích v letech 1944-1945.
Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 52 1-2/2018. Plavec, Michal: „Boj proti bolševismu pokračuje“ – výcvikový prostor Waffen SS Böhmen v roce 1945 ve světle dešifrovaných depeší.
Pacáková-Hošťálková, Božena a kol.: Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri Praha 2004
Kovařík, Petr: Koncentrační tábor v Litoměřicích. Bakalářská práce Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta, 2019
Přednáška PhD. Pavly Plaché: Transport smrti, MK Benešov 27.9.2023
https://www.nm.cz/navstivte-nas/objekty/zamek-vrchotovy-janovice
http://www.mestysvrchotovyjanovice.cz/
https://zapomnicky.pamatnik-terezin.cz/
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1115486697-baronka-sidonie-nadherna-aneb-konec-slechty-v-cechach
https://www.nm.cz/navstivte-nas/objekty/zamek-vrchotovy-janovice
Podrobnosti ke koncentračním táborům a vlaku smrti:
Janovickou pobočku koncentrační tábor Flossenbürg bei Weide tvořilo šest dřevěných baráků obehnaných dvojitým plotem z ostnatého drátu, čtyři strážní věže a psinec pro psy táborových stráží. Tři baráky sloužili vězňům, dva lépe vybavené využívala stráž a v posledním byla kuchyň. První vězni z flosenbürgského tábora byli přivezeni zřejmě 24.7.1944. Tvořilo ji zřejmě ca 100 osob, jejichž úkolem byla především výstavba budov pro místní školu útočného dělostřelectva SS. Na počátku listopadu 1994 bylo již v táboře 200 vězňů a stejný počet zde byl až do vypuknutí tyfové epidemie počátkem roku 1945. Nejvíce vězňů pocházelo ze Sovětského svazu, Francie a Polska. Ze 182 vězňů, kteří se nacházeli v táboře v únoru 1945, bylo 74 Rusů, 41 Francouzů, 41 Poláků 15 Němců, šest Čechů, dva Španělé, jeden Belgičan, Bulhar, Holanďan, Ital a Maďar. V době epidemie zemřelo v táboře největší množství osob, podle některých údajů až polovina osazenstva tábora. Příčinou vysoké úmrtnosti vězňů byla rovněž těžká práce a zcela nedostatečná strava a oblečení. Zemřelí byli shromažďováni uprostřed tábora a teprve ve větším počtu odváženi. Údajně ke zpopelnění do Prahy, dle svědectví byli pohřbeni i v nedalekém lese, u zámecké zdi a také na zdejším obecním hřbitově. Koncem března 1945 bylo 100-150 přeživších vězňů převezeno do Křepenic, odtud koncem dubna do Měchenic. Zde byli naloženi do nákladních vagónů k vězňům z Hradištka a odvezeni do Prahy. Dne 30.4. byly tyto vagóny na nádraží Vršovice připojeny k velkému vězeňskému transportu, který vyjel 28.4. z Litoměřic. Osudům tohoto transportu se podrobně věnujeme níže.
Po válce byly baráky bývalého tábora a jeho další příslušenství spáleny. Na ploše někdejšího tábora se dnes rozprostírají převážně pole. Na výjezdu z obce směrem na Mrvice v místech psince stráží byl v roce 1982 odhalen pomník k uctění památky obětí tohoto koncentračního tábora. Uvádí se, že do konce druhé světové války janovickým koncentračním táborem postupně prošlo na 3000 lidí. Konec 2. světové války byl spojen s obrovskými přesuny lidí. K nejotřesnějším událostem tohoto období patří tzv. pochody a transporty smrti. Deseti tisíce vězňů z koncentračních táborů, k nimž se blížili Spojenci, se nedobrovolně vydaly na cestu. Putovaly pěšky nebo vlaky v otevřených nákladních vagonech. Ve chaosukonce války, bez řádné stravy, nedostatečném oblečení, nemocní zranění, bez lékařského ošetření, …
Koncentrační tábor Flosenbürg byl ovobozen 23.4.1945. Zmiňovaný transport smrti vyjel 24.4.1945 z KT Litoměřice zřejmě do koncentračního tábora Dachau. Posledním koridorem, který zůstával mezi postupujícími spojenci. Během zastávek v Kralupech nad Vltavou, v Roztokách u Prahy, v Praze samé, v Olbramovicích a ve Velešíně, se Češi vězňům pomoci. Přes nebezpečí, které hrozilo od esesáckých strážných, lidé přinášeli vězňům jídlo, poskytovali jim zdravotnickou pomoc a řadě z nich i pomohli k útěku. Jízda vlaku č. 94-803 skončila 8. května 1945 osvobozením transportu u jihočeského Velešína. Z asi 4000 vězňů jich až sem dorazilo kolem 2500. Podařilo se uprchnout asi 1300 vězňům, bohužel asi dvě stě jich transport smrti nepřežilo.
Snad všechny popisy, komentáře, výpovědi svědků se shodují na několika hlavních rysech těchto válečných událostí. Neobvyklé, nepochopitelné projevy lidské krutosti a zcela nesmyslná smrt mnoha lidí v posledních dnech války. Naopak pak zcela výjimečné, bezprostřední projevy lidství našich občanů.
Podrobný popis jízdy vlaku smrti:
24.4. vyjel z Litoměřic, ležících na území Sudet, vlak se 70 vagóny (předpokládaný odjezd dle evidence transportů z KT Litoměřice). Místní koncentrační tábor byl pobočkou Koncentračního tábora Flossenbürg. Vězni byli namačkáni v otevřených vagónech. Mnoho vězňů bylo ale postříleno již při nakládání vagónů, zřejmě i pro nedostatek vagónů.
V nedalekých Lovosicích, které byly železničním uzlem, zůstal pak údajně několik dnů odstavený na vlečce k cukrovaru. Vězni ponecháni bez stravy a pití, ředitel cukrovaru nechal hadicemi vagóny alespoň pokropit vodou. Vězni, kteří se pokusili utéci, byli popraveni v cihelně. Po válce zde bylo odhaleno 9 hromadných hrobů se 79 těly. Došlo k připojení dalších vagónů s vězni, celkem odjelo 77 vagónů.
29.4. vlak přejel hranice protektorátu a v 8 hodin ráno přijel do Kralup nad Vltavou. Železničáři si informace o pohybu vlaku předávali a místní jeho příjezd očekávali. Vězňům začali spontánně pomáhat, jídlo bylo nejdřív házeno z mostu u Roudnice, poté přinášeno na nádraží. Dozorci začali střílet na vězně, kteří se pokusili o útěk, 13 jich bylo zabito. Vlak zde stál celé dopoledne, odpoledne pak odjel. Krátce zastavil ještě v Libčicích nad Vltavou, vězňům opět obyvatelé poskytovali pomoc.
29.4. v 20:30 večer přijel vlak do Roztok, nemohl pokračovat, trať byla zřejmě přeplněná. Čekal zde dav lidí. Vagóny zaplachtovány a dozorci nejdřív nedovolili pomoc. Po vyjednávání s přednostou stanice Janem Naidrem byli nemocní vězni přemístěni do skladiště nádražní budovy, ošetřováni lékařem p. Tichým. Poté dokonce domluveno využití budovy bývalé školy. Zranění a nemocní byli ošetřeni lékaři, mediky, zdravotnicemi. Asi 80 vězňů se do transportu již nevrátilo, zůstalo v lékařské péči. Potravinovou pomoc nezištně poskytovali obyvatelé Roztok a okolí.
30.4. ráno v Roztokách běžný pracovní den, proto nastal chaos, řada místních zmatek i úmyslně vyvolávala, aby se vězni mohli vytratit. Podařilo se utéci asi 300 vězňům. Nejen z nádraží, ale i díky délce vlaku i do širokého okolí. I zde byli vyloženi mrtví vězni. Jedenáct zemřelých bylo 3.5. pietně pohřbeno na hřbitově v Levém Hradci. Vlak zde stál 24 hodin, v 16:00 se dal do pohybu
30.4. v Holešovicích - Bubnech, železničáři úmyslně poškodili brzdu lokomotivy, díky tomu vlak stál do 20 hodin. Z vlaku odnášeli zraněné a nemocné, lékařská pomoc, odvoz do nemocnic. Podařilo se vyložit asi 900 vězňů. Někteří dozorci údajně utekli.
Přes hl. Nádraží do Vršovic, vězňům se opět dostalo pomoci, zároveň vyloženo 7 mrtvých. Došlo ale k připojení vagónů s vězni internovanými na Hradištku a ve Vrchotových Janovicích. Vlak pak tvořilo údajně až 90 vagónů.
1.5. ráno přijel vlak do Olbramovic, 6 dnů byl odstaven na koleji směrem na Sedlčany poblíž Křešic. 3 dny je zásobovali místní, pak ale Němci zakázáno. Došlo ke střelbě při zajišťování otopu a jídla v okolí a v Křešicích. Celkem bylo zastřeleno 27 vězňů. U Manělovic se nachází památník u hromadného hrobu 24 vězňů transportu, kteří byli postříleni v Křešicích.
Přistoupilo zbylých osm desítek vězňů přivedených z Vrchotových Janovic.
6.5. vlak byl přistaven na hlavní trať, ve 22:00 vojáci stříleli do vagónů kulomety, dle svědectví až 20 minut . Bylo zabito 82 vězňů. Oběti připomíná pamětní deska v Olbramovicích
7.5. večer odjezd
8.5. v půlnoci projel vlak Planou nad Lužnicí, ráno pak Českými Budějovicemi
8.5. u Velešína došlo k osvobození vlaku Čechy a Vlasovci. Přežilo asi 2500 osob, asi 200 jich zahynulo.