V Toulkách si projdeme naučnou stezku věnovanou bitvě u Jankova a prohlédneme si městečko Jankov a ves Ratměřice.
Ratměřická naučná stezka vznikla rozšířením stezky Po stopách bitvy u Jankova, která vychází z jankovského náměstí. Na informačních tabulích nás seznamuje s průběhem jedné z nejkrvavějších bitev třicetileté války. Ta se zde odehrála 6. března 1945 a císařská vojska utrpěla porážku od švédského vojska. Padlo přes šest a půl tisíce (někdy uváděno až 7 tisíc) vojáků, z toho čtyři tisíce císařských. Třicetiletá válka se stala prvním opravdu celoevropským válečným konfliktem. A právě bitva u Jankova měla velký vliv na její další vývoj a směřování k uzavření vestfálského míru v roce 1648.
Vycházku zahájíme na pěkně upravené návsi v Ratměřicích. Ves vznikla na počátku 12. století, první písemná zmínka pochází z roku 1220. Název označoval ves lidí Ratmírových. Kolem roku 1300 se stala majetkem premonstrátského kláštera v blízkých Louňovicích pod Blaníkem. V roce 1420 po vypálení kláštera si majetek přivlastnili Táborští. Po roce 1547, kdy jim císař Fedinand I. majetek zabavil, se majitelé střídali. V roce 1622 se vrchností stali Talmberkové. Za bitvy u Jankova, byla obec zcela vypálena a dlouho se z následků desetiletí vzpamatovávala. V roce 1702 koupil jankovské panství s Ratměřicemi Jan Antonín Lukáš Kořenský z Terešova, jenž nechal postavit menší barokní zámek a přenesl sem sídlo panství. Jan Antonín Lukáš byl roku 1705 povýšen do stavu hraběcího. Zápis z roku 1750 zmiňuje v zámku domácí kapli, velký sál, jídelnu, sedm pokojů a několik komor. Další známí majitelé zámku byli až baroni ze Sterndhalu, kteří zámek vlastnili v letech 1751 až 1830. V roce 1808 vyhořel a v letech následujících (pravděpodobně do roku 1817) byl nově vystavěn. Z té doby pochází i zmínka o zahradním letohrádku s krásnou vyhlídkou. Do současné podoby zámku v Ratměřicích se výrazně promítlo vlastnictví rodu Chotků. V roce 1830 zámek i téměř celé jankovsko-ratměřické panství koupila hraběnka Henrietta Chotková z Chotků a Vojína. V roce 1838 dokoupila i zbývající podíl a od té doby se zámek i panství dostalo do vlastnictví rodu Chotků. Ratměřickému zámku se věnoval především Otta Ferdinand Chotek z Chotkova a Vojnína (1816-1889). Dal zámku dnešní velmi pozdně klasicistní podobu patrové jednolodní budovy s arkádami a jednoduchou fasádou. Otevřená chodba spojuje hlavní budovu s postranním trojkřídlým přízemním traktem.
Byl i zakladatelem přilehlého anglického parku. Menší barokní zahrada a ovocný sad zde byly založeny zřejmě již po výstavbě zámku. V druhé polovině 19. století byl park rozšířen a upraven ve stylu anglického krajinářského parku. Z této doby se zachovaly i nejpozoruhodnější stromy tohoto parku – dva sekvojovce obrovské. Druh pochází ze Sierry Nevady v Kalifornii. V této oblasti dorůstá až přes 100 m výšky a stáří kolem 3000 let. Ratměřické sekvojovce měří 42 m, stáří stromů se odhaduje na 160 let a jsou největší v České republice. Stromy výrazně převyšují ostatní stromy v parku, takže při příjezdu do Ratměřic od východu vidíme vrcholy obou sekvojovců čnít jako věže. V parku se nachází dalších asi 30 jehličnatých a 60 druhů listnatých stromů a keřů. Za pozornost stojí například cedr libanonský, zeravinec japonský, japonská jedle nikkoská a jedle Veitchova, jedle kavkazská a vzácný smrk východní, pocházející z Malé Asie. Z listnatých stromů například jírovec maďal, liliovník tulipánokvětý a také jinan dvoulaločný, který je jedním z nejstarších rostlinných druhů. Zámecký park má výměru přibližně 4 ha. Na park navazuje obora o rozloze 5,5 ha. Ještě začátkem 20. století sloužila k honitbě, byla v ní chována srnčí a dančí zvěř. V roce 1925 se novou majitelkou stala Milada Kabešová. Jejím manželem byl JUDr. Vladimír Kabeš – průmyslník a spoluzakladatel výrobce letadel Aero. Vedle letecké výroby začal roku 1929 vyrábět také automobily, které vynikaly dobrými vlastnostmi a nízkou cenu. Největší úspěch přinesl firmě typ 10HP "cililink". Vladimír Kabeš vedl podnik až do roku 1945. Po druhé světové válce byl zámek jeho synovi JUDr. Vladimíru Kabešovi mladšímu znárodněn a od té doby jej vlastnil stát. Od roku 1946 jej užívala Socialistická akademie Praha, Ústřední výbor Komunistické strany Československa a hotel Paříž. V roce 1953 byl pak v zámku zřízen Kojenecký ústav Ústavu národního zdraví Praha 4. Od roku 1972 byl sídlem Ústavu sociální péče pro mládež, řízeného Magistrátem hl. m. Prahy. V letech 1972–74 byla uskutečněna oprava střechy zámku, fasády a byly v něm provedeny i vnitřní úpravy. V roce 1977 byla zbourána bývalá konírna v severozápadním cípu parku a v roce 1990 se začalo se na jejím místě se stavbou nového pavilonu Ústavu sociální péče. V 90. letech 20. století byl zámek a park JUDr. Vladimíru Kabešovi v restituci vrácen. Ústav sociální péče budovu zámku v roce 2003 uvolnil. I když vlastník žil dlouhodobě v USA, stačil nákladně opravit stovky metrů zdí kolem parku a altán v jižní části. Vladimír Kabeš zemřel 11. dubna 2009 ve Washingtonu ve věku 91 let. Od jeho smrti zámek i park postrádaly soustavnou péči a chátraly. Obnovy zámku i parku se ujal nový majitel, podnikatel v polygrafickém průmyslu Ing. Tomáš Novák, který zámek koupil v roce 2010. Vybudoval zde hotel s restaurací a kongresovými prostory. Park je pro veřejnost otevřen o víkendech a svátcích od 10 do 17 hodin.
Dominantou ratměřické návsi je původně románský kostel sv. Havla. Byl postaven v první čtvrtině 13. století. Z tohoto období se dochovaly části obvodového zdiva lodi a věže. Jižní portálek je gotický. Mezi roky 1858 a 1865 byla dokončena současná podoba přístavbou panské oratoře ke kněžišti vpravo a sakristie vlevo, čímž dostal kostel půdorys kříže. Před kostelem stojí pískovcová socha patrona kostela sv. Havla (Gallus), jenž byl irským mnichem. Zaujme i křížek z roku 1867 a kamenná kašna z roku 1888, zrekonstruovaná v roce 1998. Náves i prostranství u budovy obecního úřadu zdobí zajímavá umělecká díla, která vznikla v letech 2008 a 2009 při sochařsko-malířských sympoziích. Mladí umělci vytvořili díla, která mají vztah k tragické historické události blízkého okolí - bitvě u Jankova. Jedna ze soch je i součástí zajímavého pomníku obětem válek. Na budově místní restaurace je umístěna deska slavného ratměřického rodáka Josefa Vlacha, významného houslisty, dirigenta a hudebního pedagoga. Škola byla v Ratměřicích zřízena koncem 18. století. V 19. a a v první polovině 20. století významně podpořili rozvoj obce majitelé zámku rod Chotků, poté manželé Kabešovi. Z Ratměřic vyjdeme zatravněnou cestou se zbytky staré aleje k samotě Habrovka. Podle pověstí zde stávala tvrz. Právě v těchto místech byla po bitvě podepsána kapitulace císařským polním maršálem Melchiorem Hatzfeldem a švédským polním maršálkem Lennartem Torstenssonem. Roku 1665 zde nechal postavit Rudolf z Talmberka zámek. Ale ten je již v roce 1693 uváděn jako pustý. Nedaleko od samoty se nachází památník bitvy. Zde se můžeme odchýlit od značené trasy a prohlédnout si městečko Jankov. To sice shodou náhod nebylo na rozdíl širokého okolí bitvou zničeno, ovšem ke své městské slávě už se nikdy nevrátilo. První písemná zmínka o Jankovu pochází z roku 1352 a týká se farního kostela. Lze proto usuzovat, že obec vznikla někdy ve 2. polovině 13. století. Jankovská kronika uvádí, že zakladateli osady, tvrze i chrámu byli rytíři z Vlašimi, kteří se pak psali z Vlašimi a Jankova. V roce 1418 přichází rytířský rod pánů z Talmberka, který zde vydržel téměř 300 let až do roku 1702, kdy byl Jankov prodán Janu Antonínovi, svobodnému pánu Kořenskému z Terešova. Posledním majitelem před rokem 1848 byl Otta Chotek z Chotkova. Pak už byl Jankov svobodnou obcí. Není známo, kdy byl Jankov povýšen na městečko a kdy získal znak. Zřejmě se tak stalo za vlády zdejších hrabat Talmberků v 17. stol., protože je ve znaku pěticípá hraběcí koruna s pěti hvězdami na černém štítě. Před Talmberky neměl nikdo z majitelů hraběcí titul. A v roce 1702 se Jankov připomíná již jako městečko.
Tvrz založili rytíři z Vlašimi těsně pod hrází rybníka "Hrad". Bývala chráněna na jižní straně rybníkem, na západní a severní potokem, podél něhož vypínaly se vysoké valy a posléze na východní straně hlubokým příkopem, naplňovaným vodou z rybníka. Podle zprávy z roku 1665 byla tvrz jednopatrová, přes příkop vedl od západu zdvíhací most do dvora, jejž obklopovaly ze čtyř stran budovy; na rozích se tyčily silné bašty. Ve tvrzi bylo mnoho místností, z části i dřevěné světnice a kaple, v přízemí pak pivovar a vinopalna. Po vystavění zámku v Ratměřicích byla tvrz r. 1706 vrchností opuštěna a pustla. V roce 1785 bylo z tvrze odbouráno poschodí a zbořeny bašty. Přízemní místnosti byly využity pro vinopalnu, později pro lihovar. Pivovar byl vystavěn západněji. V r. 1868 tu byla zřízena škrobárna, která byla v r. 1925 přestavěna na parní pilu. Jankov přestal být sídlem vrchnostenským od r. 1706, kdy vystavěl Jan. Ant. Kořenský z Terešova zámek v Ratměřicích. Od toho roku Jankov sdílel své osudy s Ratměřicemi; proto jsou další dějiny Jankova uvedeny při Ratměřicích. Až za posledního majitele panství barona Rich. Mattencloita byly Ratměřice od Jankova odděleny a r. 1925 prodány JUDr. Vladimíru Kabešovi. Jankov koupil v r. 1928 okres votický. Zdí obehnaný kostel se nachází severním rohu náměstí na konci parku na malém ostrohu nad bývalým tvrzištěm. Původně románský farní kostel sv. Jana Křtitele pochází z počátku 13. století. Je to jednoduchá jednolodní stavba uzavřená půlkruhovým presbytářem. Vítězný oblouk je také polokruhový. Loď má plochý strop uprostřed se štukovým rámem. Presbytář je zaklenut žebrovou klenbou o dvou polích. Ve zdích jsou proražena velká okna. Na západní straně se vstupuje prostým portálkem z konce 17. století. Sakristie na severní straně byla také přistavena v tomto období. Na kostelních dveřích bývala románská bronzová ozdoba: lví hlava s kruhem v tlamě, nyní je uložena v Národním muzeu. Zajímavostí interiéru je socha Madony s děťátkem. Visí od stropu na železné tyči. Je obklopená velikým dřevěným růžencem, v němž jsou okřídlené hlavičky andílků. Pod sochou je dvoustranný znak Talmberků s nápisem, že tuto růžencovou sochu dal zhotovit v roce 1655 Jan z Talmberka. Uprostřed dlažby lodi kostela je vchod do hrobky tohoto rodu. Na chrámových dveřích bývala románská bronzová ozdoba - lví hlava s kruhem v tlamě. Nyní je ve sbírkách Národního muzea v Praze.
Fara stojí nedaleko kostela proti věži a je přízemní. První zmínka o škole je z r. 1703 ve farní kronice. Budova obecní školy je z r. 1824, přístavba z r. 1900, budova měšťanské školy byla dokončena v r. 1926. Na náměstí stojí zajímavá rokoková výklenková kaplička. Z okrouhlého podstavce ční štíhlý, desetihranný hranol, který má v horní části na každé stěně okrouhlý výklenek a vzhůru se rozšiřující římsu. Je zakončena prejzovou kuželovitou střechou s dvojitým křížkem. Na západní straně je velký zasklený výklenek se sochou sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti. Kaplička byla opravena v roce 2013. Uprostřed náměstí stávala kamenná kašna s vytesaným letopočtem 1894 napájená vodou z rybníka Tobolka. Výstavbou vodovodu ztratila význam a v roce 1949 byla rozebrána a kámen byl použit při výstavbě mostu. Dnešní kašna je z roku 2001. Pošta zde byla zřízena v roce 1870, četnická stanice o 3 mužích v roce 1872. V r. 1928 byl zaveden do Jankova elektrický proud. Významnou technickou památkou je Dolejší mlýn z 1. poloviny 19. stol. Leží na potoce Chotýšanka nedaleko Jankova a do současnosti se zachoval v téměř nezměněné podobě. Patří k nejlépe dochovaným stavbám lidové architektury na Voticku. Dojdeme k němu při návratu z náměstí k památníku první odbočkou doleva po cestě kolem čistírny odpadních vod. Bohužel není přístupný veřejnosti. Vrátíme se zpět na stezku a po značené trase sejdeme do spodní části Ratměřic. Míjíme studánku sv. Anny, která pravděpodobně patřila k nejstarším osadním zdrojům vody. A podél zdi původní zámecké obory se vracíme na náves. Na zajímavost nás upozorní další informační tabulka. Ve zdi je možné najít pozůstatky sochy červeného anděla, jehož socha stávala na nádvoří zámku. Po zrušení poddanství v roce 1848 ji však jako symbol roboty místní zničili. Delší trasa procházky s prohlídkou Jankova měří asi 6 km, kratší asi 3 km. Do Ratměřic případně Jankova se lze dopravit autobusovou dopravou.
Mapka výletu:
Použité zdroje:
Pacáková - Hošťálková, Božena: Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha, Libri: 2004
Vlček, Pavel: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Praha: Libri, 1999
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha: Libri, 1996
http://www.ratmerice.cz/historie/zamek-a-park.php
http://www.ratmerice.cz/historie/historie-obce
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ratměřice
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jankov
Zajímavé odkazy:
http://obecjankov.cz/historie/kaplicka-sv-jana-nepomuckeho:
Neobvyklá výklenková rokoková kaplička se sochou sv. Jana Nepomuckého. V blízkosti budovy základní školy, v horní části náměstí v Jankově stojí zajímavá výklenková kaplička se sochou sv. Jana Nepomuckého. Na první pohled možná není výjímečná, ale jak tvrdí doc. Ing. Arch. Josef Švastal, Drsc., je prý zvláštní svou pozoruhodnou geometrií a zakódovanými symboly. Uveďme zde některé z nich. Stavba má svými proporcemi a symboly vyjadřovat osud Jana (Johánka) z Pomuku, prohlášeného v roce 1721 za blahoslaveného Jana Nepomuckého. Na kruhové podezdívce stojí desetihranný hranol, tělo samotné kaple. Číslice 10 se vztahem k půdorysu vždy byla považována za symbol harmonie a dokonalosti. Proč? Deset bylo přece Božích přikázání. Do kaple je vložen pětiúhelníkový výklenek. Pětiúhelníkový prý proto, že když bylo 20. března 1393 tělo umučeného tehdejšího generálního vikáře Jana (Johánka) z Pomuku svrženo z Kamenného (dnes Karlova) mostu do řeky Vltavy, objevila se prý na hladině koruna složená z pěti hvězd. Pětiúhelník se prý dá vztahovat i k pěti písmenům latinského slova "tacui", což znamená "mlčel jsem". Neboť podle pověsti byl Johánek umučen a vhozen do Vltavy z toho důvodu, že odmítl vyzradit zpovědní tajemství královny Žofie. Na mučení se prý velmi vehementně podílel sám král Václav IV. To praví romantická legenda. Zmíněný pětiúhelník (5) ve vztahu k třídílnému oknu (3) výklenku prý vyjadřuje Boží trojjedinost a v kombinaci dají věk, v němž byl světec umučen (53). Svůj velký význam mělo mít i zalomení výklenkového okna. Symbolizuje meč jako„zachovalý jazyk“, který byl světcovou duchovní zbraní. Oválné niky pod stříškou kapličky mají mít také svoji symboliku. Je jich celkem sedm a jsou pravidelně rozmístěny dokola celé desetiúhelníkové stavby, bez ohledu na hrany onoho desetiúhelníku. 7 je svátostí (křest, biřmování, přijímání, zpověď, poslední pomazání, manželství a svěcení kněží). Uprostřed této řady je zpověď a právě svátost zpovědi je spojena s Janem z Pomuku.
Půvabná stavbička využitím geometrie a skrytých narážek a významů se jeví jako odraz většího barokněgotického díla na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou (arch. J. B. Santini).
http://www.ratmerice.cz/historie/historie-obce:
Bitva u Jankova
Střetnutí švédské a císařské armády u Jankova 6. března 1645 je považováno ze jednu z nejvýznamnějších bitev třicetileté války nejen na českém území, ale přinejmenším v celé střední Evropě. Ačkoliv v řadě ohledů nikterak významně z dobových poměrů nevybočovala (např. velikostí, strukturou, organizací, výzbrojí a výstrojí armád; nechutí (zvláště Torstenssonovou) k rozhodujícímu střetnutí i živelným až chaotickým průběhem boje, který se vymstil zvláště císařské armádě, když její oddíly daly v závěru bitvy přednost rabování švédského trénu před dokončením úspěšné bojové akce), přesto některé okolnosti činí z jankovského střetu událost výjimečnou. Vzápětí po bitvě, přímo na bojišti překvapil očité svědky vysoký počet lidských obětí (odhady se pohybují kolem 7000 padlých). Do historie vojenské strategie vstoupil nečekaný, organizačně náročný a především v kontextu pozemních bitev třicetileté války zcela ojedinělý manévr švédské armády, kterým generál Torstensson ještě před zahájením boje zcela změnil poměry na bojišti ve svůj prospěch. V neposlední řadě pak výsledek jankovské bitvy znamenal neobyčejně vážné ohrožení habsburské moci. Císařská armáda byla u Jankova v podstatě zničena, Švédům se otevřela cesta na Vídeň a 35 let trvající válka se zdála být u konce.
Bitva
V předvečer boje byla císařská vojska rozestavena do výhodných postavení podél dlouhého zalesněného hřebene, Chladnou nocí doléhaly z protější strany údolí, kde bylo rozmístěno švédské vojsko, podivné zvuky: císařské hlídky hlásily křik, rámus a skřípění kol a po půlnoci zaslechly, jak Švédové dvakrát zatroubili boute-selle, jezdecký signál k nástupu do sedel. A za sychravého svítání, krátce před šestou, když jitro pozvedá svá křídla z mračen táhnoucích mlh, uviděli císařští na pravém křídle švédské vojáky, jak se pohybují na protějších vršcích. Hatzfeld se tam osobně vydal na obhlídku. Všechno se ale zdálo klidné, a tak se po chvíli vrátil. Pak ale zjistil, že celé levé křídlo se dalo do pohybu. Řady koní a mužů v kloboucích vyrazily zalesněným, zvrásněným terénem směrem ke zvuku střelby. Ukázalo se, že švédové, skryti v údolí, odvážným manévrem obešli v noci císařské levé křídlo. Modrožluté švédské jednotky útočily překvapivě z údolí proti strategicky důležitému vršku u Broumovic a zahnaly předvoj dragounů. Lennart Torstensson neměl rád otevřené bitvy a vyhýbal se jim tak dlouho, jak to bylo možné. Mimo jiné řekl: "Není nic horšího než riskovat střetnutí. Člověk může prohrát z tisíce nepředvídatelných důvodů, přestože učinil veškerá opatření a kroky v souladu s dokonalou vojenskou strategií." Nicméně teď se rozhodl Hatfeldovy jednotky přepadnout. Když se císařské jezdectvo rozjelo z lesa přímo proti zalesněnému vršku, který Švédové před chvílí obsadili, rozpoutala se na úpatí prudká palba. Švédové již na pahorku stačili rozestavit dělostřelectvo a ze všech sil pálili do sevřených dragounských řad. Císařská jízda se nedokázala stáhnout. Byla sevřena v úzké úžlabině mezi dvěma zalesněnými vršky a nemohla ani do stran, ani zpět. Před sebou měla rybník. Hlavní část císařského jezdectva stála tedy uvězněna v úžlabině. Následky švédského ostřelování stísněných a nepohyblivých šiků byly strašlivé a stále se zhoršovaly, protože na vršek u kapličky přibývaly další a další Torstenssonovy kanóny a z úžlabiny se tlačili další a další císařští jezdci. Bouře ječících střel prorážela průrvy ve zděšeném davu a rozstřílená těla zvířat a mužů se kácela k zemi. Pouze malé části císařské jízdy se podařilo protáhnout se podél rybníka a zaujmout bojové postavení, ostatní zůstali uvězněni v tlačenici, nekrytí před drtivou švédskou palbou. Poté vyrazila švédská jízda do útoku a zahnala protivníky zpět do lesa. Císařská pěchota a dělostřelectvo byly jako posila rychle stahovány přes les k ohroženému levému křídlu. Než se stačily přesunout, narazily bez varování na švédskou pěchotu, která právě zahájila útok. Z povzdálí bylo vidět, jak se z pahorkatého lesa napřed vyvalil kouř a hned poté císařská pěchota a jezdectvo (Rytina podle soudobé kresby očitého svědka ukazuje změť mužů těžce běžících se zbraněmi na ramenou a proudy koní s jezdci i bez nich.) Mezi stromy zůstali pouze padlí a zajatí, devět děl a všechny vozy s municí. Švédové dál zleva útočili na nepřátelská postavení. Císařští se otočili proti útočníkům, ale ani to nepomohlo. Celou dobu je tvrdě ostřelovalo švédské dělostřelectvo, které postupovalo v několika pohyblivých skupinách a neustále se přesouvalo z vršku na vršek. Občas se jim dokonce podařilo pálit císařským přímo za zády. Dunivá střelba švédských děl zatlačovala roztrhané císařské linie stále dál, z kopce na kopec.
Torstensson byl původně dělostřelec a teď jeho děla vyhrála bitvu. Vylepšoval dělostřeleckou techniku, jak to začal už Gustav Adolf. Mimo jiné dokázal uvést do pohybu i těžká děla: lafety byly odlehčeny a spřežení posílena. Ještě donedávna vojevůdci umisťovali děla do středu bojové linie a tam potom zůstala stát až dokonce bitvy. Velkou nevýhodou takové strategie byla nutnost přerušit střelbu, kdykoli se do palebné linie dostaly vlastní jednotky. Kromě toho se děla stávala při nepřátelském útoku snadnou kořistí. Pouze při takzvané střelbě na jádro nebo při střelbě přes mířidla se pálilo s téměř vodorovně nastavenou hlavní. Devítiliberní dělo v takové poloze mělo dostřel přes 350 metrů. Koule se poté odrazila od země a letěla dalších 350 či 360 metrů a pak se zpravidla znovu odrazila s již poněkud zmenšenou silou. Osm ran z deseti se odrazilo nejméně třikrát. (Odraz závisel na tom, zda je terén rovný, nebo drnovitý a zbrázděný.) Koule se po celou dobu pohybovala ve výši muže. Mohla zabíjet a působit zranění po celé své dráze a při pravoúhlém průletu řídkou linií mužů za sebou zpravidla zanechala tři mrtvé a čtyři až pět zraněných. Taky se ale stávalo, že koule najednou zabila čtyřicet lidí - lidé a zvířata byli za vysokého kvílivého zvuku roztrháni. Z popisů bojů tohoto druhu víme, jak to vypadalo, když se bzučící střela zasekla do sevřené řady zpříma stojících mužů v kouřovém oblaku: do vzduchu nad útvarem vzlétl gejzír kusů zbraní, batohů, šatstva, odstřelených hlav, utržených rukou, odervaných nohou a jiných neurčitých částí těl. Přesný účinek hodně závisel na velikosti koule. Lehká i těžká děla vystřelovala projektily s poměrně stejnou výchozí rychlostí necelých 500 metrů za vteřinu, ale čím byla koule těžší - o čemž vypovídá kalibr v librách - tím větší měla rychlost a údernou sílu při zásahu cíle - tedy končetin, svalů, zubů, očních oblouků člověka na opačné straně. Čím těžší koule, tím větší účinek. Jednoduchá aritmetika. Je známo, že dvanáctiliberní koule zabily po výstřelu dvakrát tolik lidí než tříliberní. Zatímco tříliberní koule dolétla pouhých 250 metrů, dvanáctiliberní urazila vzdálenost až půl kilometru a čtyřiadvacetiliberní koule byla schopna zasáhnout plnou silou cíl na vzdálenost 800 metrů. (Svou roli hrálo i to, na jaký cíl se střílelo. V baterii šestiliberních děl, která zahájila palbu proti blížící se jízdě na maximální vzdálenost, mohlo každé dělo vystřelit jedenáckrát buď koule, nebo sekané olovo, než ji ohrozily nepřátelské kordy, a střelba do té chvíle připravila útočníka v průměru o čtyřicet jezdců na každé dělo. Při střelbě na útočící pěchotu stihlo každé dělo vypálit celých šestatřicet ran, což znamenalo okolo 120 mrtvých a raněných na jednu hlaveň.) Protože nejužívanějšími náboji byly koule, nebyla tehdejší bojiště rozervána výbuchy a krátery jako dnešní, ale byla poseta poskakujícími projektily, které prořezávaly čisté dráhy řadami lidí a vegetace, při dopadu rozstřikovaly hroudy a zeminu a zanechávaly po sobě v zemi krátké charakteristické brázdy. Nedostatkem těchto plochých poskakujících tedy byla nutnost zastavit palbu, jakmile se do cesty připletly vlastní jednotky. Hlavně bylo sice možné zvednout, ale v praxi to skoro nikdo nedělal. Zásah střelou s vysokou dráhou letu byl daleko obtížnější a při dopadu skoro nikdy nedocházelo k onomu důležitému odrazu. To tedy znamenalo, že významnější než počet děl v armádě a jejich kalibr bylo takové jejich rozestavení, aby mohla střílet co nejvíce. Čtyři dobře postavená děla zmohla někdy více než čtyřicet špatně umístěných. U Jankova si Švédové uvědomili, že terén, který zpočátku pokládali za obtížný a nevhodný pro otevřený boj, má přece jen jisté výhody.
Torstenssonovi kanonýři, všichni ti strážmistři, pomocníci a nabíječi, praporečníci a všichni ostatní pobízeli koně a pachtili se s děly i muničními vozy do prudkých svahů. Podařilo se jim dokonce umístit i těžké čtyřiadvacetiliberní kusy - děla tak neohrabaná, že se lafety a hlavně musely vozit zvlášť, každé se spřežením o dvaceti koních, a teprve na místě sestavit. (Švédové měli ohromné štěstí s počasím, neboť mráz zpevnil půdu.) Na některých místech postavili na svazích děla ve dvou řadách nad sebou, kde horní linie mohla střílet přes hlavy spodní linie, měli výborný výhled na bitevní pole a co bylo nejdůležitější, mohli střílet přes vlastní jednotky. Když byla švédská děla dovlečena na okolní pahorky, rozpoutala pod sebou velkolepý valčík odrážejících se a vířících kulí, který nemilosrdně pronásledoval císařské jezdectvo a pěchotu při ústupu, zatímco švédská jízda i pěšáci na ně současně doráželi zezadu. Výsledek částečně vidíme na dobových rytinách: vrstva znetvořených těl s rozhozenými končetinami nebo i bez nich, mrtví koně na slabé sněhové pokrývce v nejroztodivnějších podobách: na boku, stočení, zhroucení na břiše, na zádech s nohama ohnutýma ve vzduchu jako ohromní mrtví brouci. Někdy mezi jednou a druhou hodinou odpoledne nakonec zmizeli císařští z dohledu. Střelba zprvu řídla a pak ustala docela. Torstensson, který se natolik zotavil z revmatismu, že mohl následovat své jednotky na bojiště, prohlásil, že to pro ten den stačí. Nepřítel byl zřejmě poražen. Pokračovat v pronásledování by si vyžádalo zbytečné oběti, a tak se začalo uvažovat, kde rozbít tábor. Švédský vojevůdce chtěl ale ústup císařských vidět a spolu s jednotkou mušketýrů vyjel na pahorek, za nímž císařští zmizeli. Na vrcholku ho čekalo nepříjemné překvapení. V průběhu dne se nešťastnému von Hatzfeldovi nedařilo velet jednotkám ani řídit průběh boje. Nyní byl stejně jako Torstensson připraven přerušit boj. Hodlal shromáždit své vojáky a pochodovat s nimi do blízké Prahy. Jakmile se císařské jednotky dostaly do údolí za pahorkem, byly chráněny před švédskou dělostřeleckou palbou a největší panika opadla. Císařským důstojníkům se podařilo dost rychle obnovit pořádek a seřadit útvary k odchodu. Torstensson tedy nespatřil údolí zmítané panikou, ale armádu připravenou k boji. A jen čirou náhodou byl v tom okamžiku von Hatzfeld opět připraven o možnost zůstat pánem situace. Několik císařských útvarů uvidělo na pahorku švédské mušketýry a o své vlastní vůli na ně v zalesněném svahu zaútočilo. Jezdectvo je bojechtivě následovalo a von Hatzfeldovi nezbývalo nic jiného než zavelet i ostatním jednotkám, aby je kryly. Tahle spontánně vyvolaná akce probíhala překvapivě dobře. Císařská pěchota dostála své pověsti, zaútočila "s mimořádnou zuřivostí", zahnala švédské mušketýry na útěk a ukořistila deset lehkých děl. Torstensson se spasil ústupem.
Bitva se znovu rozpoutala. Útočníci pronikali neschůdným terénem, překvapili několik švédských útvarů, které se nestačily vzpamatovat po předchozích bojích, a vrhali se na ně. Kuronský jízdní pluk falckraběte Karla Gustava byl jedním z těch, které dopadly špatně - po útoku byli skoro všichni důstojníci zabiti nebo raněni. Jediný, kdo stál na vlastních nohou, byl Karel Gustav, nicméně i jemu jedna kule prostřelila klobouk, druhá kabát, další košili a čtvrtá mu ustřelila loknu vlasů na skráni. Velká část útočícího jezdectva se blížila obchvatem ke švédskému zadnímu voji a boku a při jízdě údolím a lesním houštím narazila na slabě chráněný modrožlutý týl. Takovému pokušení nedokázali císařští odolat. V okamžiku zapomněli na pokračující útok a vrhli se na shromážděné vozy. Mědirytiny ukazují řady jezdců, kteří pistolemi střílejí do shluku krytých vozů a kár - zapřažených i odpojených - a lidí, kteří se v panice vrhají do blízkých křovin. Útočníci začali s nadšením drancovat, otevírali násilím kufry a bedny, kradli nakradené zboží a zajali řadu důstojnických manželek, mezi jinými i Torstenssonovu choť Beatu De la Gardie. Hrozba přepadu švédského pravého a zadního voje křídla byla tedy zázračně zažehnána a Torstenssonovy oddíly se mohly nadechnout k protiútoku. Tvrdý boj zuřil mezi hořícími domy, na svazích, na polích a mezi ploty, podél zamrzlých potoků, mezi lesíky a v houštinách zbělelých jinovatkou. Císařské jednotky byly nejprve vrženy zpět, poté obráceny na ústup a nakonec zahnány na úprk. Asi ve tři hodiny odpoledne zůstala na bojišti pouze von Hatzfeldova pěchota a císařský velitel se musel pro vlastní bezpečnost uchýlit k ní na malý pahorek, kde se semkli v těsném hloučku. Tam se chvíli drželi, třebaže je nepodpořilo jezdectvo ani dělostřelectvo a přestože je švédská pěchota, jízda i dělostřelectvo uzavřely do smrtící pasti ve tvaru půlměsíce. Po chvíli se však i tyto jednotky císařských daly navzdory rozkazu a pobízení svých důstojníků na útěk před nepřátelskou křížovou palbou. Torstenssonovi muži se za nimi v mrazivém vzduchu vrhli. Von Hatzfeld sám prchal v proudu svých vojáků, jeho kůň byl ale vyčerpán a von Hatzfeld byl v kouři a zmatku dostižen dvěma švédskými desátníky, kteří ho s napřaženými pistolemi donutili vzdát se právě ve chvíli, kdy chtěl zahnout na úzkou lesní stezku. Obrali ho o 100 dukátů a vedli ho zpátky řadami mužů začouzených od střelného prachu a kolem tuhnoucích hald rozstřílených mrtvol na jeden pahorek, kde se měl setkat s Torstenssonem. Oba pánové smekli zdvořile klobouky a potřásli si rukama.
Bitva skončila. Torstensson byl se svými chlapy nadmíru spokojen, neboť se "rvali jako lvi". Lvi však byli po šestnáctihodinovém pochodu a bitvě vyčerpáni, a tak k dalšímu pronásledování nedošlo. Ono to také nebylo nijak naléhavě zapotřebí. Prchající armáda mívala při ústupu přibližně stejné ztráty jako během bitvy samotné. Pro lehkou jízdu to byly pravé žně. Bez větší námahy dokázala porazit unavené, vystrašené a otřesené vojáky, kteří se zoufale snažili vzdálit od hrozných výjevů na bojišti. Z toho důvodu mívali poražení nepoměrně větší ztráty než vítěz. V pět hodin odpoledne 24.února u Jankova ale nebylo příliš koho pronásledovat. Polní kancelář, veškeré dělostřelectvo a munici už švédové zabrali. Množství císařských zajatců bylo shromážděno na jedno místo - kromě von Hatzfelda samotného ještě pět dalších generálů, sedm plukovníků, čtrnáct podplukovníků a přes 4000 mužů a poddůstojníků. A všude leželi mrtví, ale ty bylo těžké spočítat, protože jak Torstensson napsal později v dopise královně Kristině, "byli roztroušeni po lesích a skalinách". Odhadoval jich také na 4000.
Když se týden po bitvě shromáždily zbytky císařského vojska k přehlídce na Bílé hoře u Prahy, napočítali tam víc než 2697 mužů z 36 různých pluků včetně důstojníků. To znamená, že z jednoho útvaru nezůstalo v průměru víc než 75 mužů. Další císařská armáda byla zničena.
Význam porážky u Jankova byl tak velký, že jej sotva lze přecenit. Válka byla plná stejně krvavých, nicméně bezvýznamných bojů, to však neplatí o střetnutí jižně od Prahy. Bylo to jedno z nejdůležitějších, ne-li vůbec to nejvýznamnější střetnutí v celé válce a bezpochyby nejcennější švédské vítězství od bitvy u Breitenfeldu roku 1631. Pro císařské to byla naprostá katastrofa, srovnatelná s tou, již utrpěli Španělé dva roky předtím u Rocroi. Jmenovaná bitva zlomila španělské armádě páteř. U Jankova si zlomila císařská válečná moc vaz, mimo jiné i následkem porážky bavorského jezdectva, které tvořilo pevné jádro armády císaře Ferdinanda. A ke všemu byla tahle jízda jen vypůjčena přes zimu a bylo jí zapotřebí nacházejícího jara u Rýna, až zase ožijí Francouzi. Tato bitva také ukončila dlouho sérii situací, které z vojenského hlediska uvízly na mrtvém bodě. Všichni si překvapeně uvědomili, že válka dospěla ke konečnému zvratu. Lidé v císařských a katolických zemích propadali děsivým vidinám. V představách už zřeli, jak se Torstensson spojil se sedmihradskými jednotkami a zaplavuje Rakousko. Šířily se pověsti o nadcházející alianci Švédska, Holandska a Anglie a zděšený papežský nuncius Chigi v Osnabrücku psal, že "nezabrání-li Francie všem dalším švédským vítězstvím, způsobí sobě i katolictví takovou pohromu, která už nikdy potom nepůjde napravit", a mínil, že pokud to dopadne hodně špatně, hrozí "katolictví úplná zkáza".
Použitá literatura: Peter Englund, Nepokojná léta - Historie třicetileté války
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jankov
Bitva u Jankova
Strany: Švédsko Svatá říše římská
Síla: 16 000 mužů Síla: 16 000 mužů
6 000 pěší 5 000 mužů
9 jízdních 10 jízdních
4 děla 24liberní 4 děla 12liberní
14 děl 12liberních 2 děla 6liberních
42 děl 3liberních 20 děl 3liberních
Ztráty: 4 000 mrtvých, raněných a nezvěstných Ztráty: 5 000 mrtvých či raněných a 4 450 zajatých,
26 děl ukořistěných