Dnes se vypravíme do okolí zámku Jemniště. Z Benešova pojedeme vlakem směrem na Vlašim a vystoupíme ve stanici Lhota Veselka. Nad zastávkou leží velký statek, který se ale odedávna jmenuje Věžníky. Samotná osada Lhota Veselka leží ještě za osadou Chalupy blíže k Postupicím.
Statek neboli dvůr Věžníky byl sídlem vladyckého rodu. První zmínka pochází z roku 1318, kdy se píší Věžníkové z Věžník. Ke dvoru s tvrzí přikoupili blízké vsi Lačnov, Metličany a Libětice. Markvart z Věžník, který zemřel v roce 1615 a je pohřben v kostele v Radošovicích, byl povýšen do hraběcího stavu. V roce 1620 získal majetek Jan Ostrovec z Kralovic, ale již v listopadu téhož roku vyplenila dvůr i vesnice uherská jízda. Dvůr Metličany, vsi Libětice a Lačnov zanikly. Lačnov se nyní nazývá rybník pode dvorem. Na místě zničené vesnice Metličany byl v roce 1682 zřízen velký rybník „Smikov“ a vystavěn mlýn stejného jména. Samotná tvrz byla velmi poničena a její trosky po roce 1681 přestavěny na sýpku. Majitelé se střídali, před pozemkovou reformou patřily Věžníky Auerspergům z Vlašimi. Část polí získali hospodáři z Městečka a Lhoty Veselky, zbytkový statek prodán soukromníkům. Také jeho majitelé se střídali. V letech 1952-1955 pak „hospodařilo“ na statku JZD Městečko, následně Státní statek Vlašim. Statek postupně zchátral střechy se propadaly. Až v roce 1996 se stal statek soukromým majetkem a došlo k postupné opravě. Statek lze obejít shora po polní cestě. V zadní části vidíme pěkně opravenou budovu tvrze, přesněji sýpky. Dnes opět slouží k obytným účelům. Došlo i k obnově hospodářského dvora, přilehlého parku a zahrady. Zajímavostí je, že v parku roste zřejmě nejstarší strom Podblanicka. Javor klen lze zahlédnout na malém pahorku nedaleko budovy tvrze. Jeho věk se odhaduje kolem 500 let. Jde o živý zbytek mohutného kmene (skořepinu) s mladými výhony.
Od statku je krásný výhled. Dnes už si jen těžko představíme, jak krajina vypadala před zánikem okolních vesnic. Z červené značky odbočíme doprava hned na vrcholu kopce nad statkem. Dále nepůjdeme po turistických značkách, naše trasa je bohužel neznačená, doporučujeme jít s mapou. Půjdeme ovocnou alejí po hřbetu kopce. Také zde se nám otevírají daleké výhledy. Po polní cestě sejdeme k osadě Chalupy vlevo pod svahem. Osadou neprojdeme, hned na kraji se vydáme doprava po cestě podél potoka Chotýšanka. Po chvíli nás cesta dovede k trampské osadě Slunečná. Na jejím konci se nad hluboce zařízlým údolím klene železniční most. Stavba železniční tratě z Benešova do Dolních Kralovic začala již v roce 1893, provoz na úseku Benešov - Vlašim byl zahájen 14.12.1895. Současný mohutný most přes údolí Chotýšanky byl však postaven až v roce 1907. Je tvořen dvěma zděnými oblouky o průměru 8 metrů a střední ocelovou konstrukcí. Koleje se nacházejí ve výšce asi 16 metrů nad hladinou potoka. Původní most byl poškozen při velké povodni v červnu 1906, jen náhodou se podařilo zabránit neštěstí a vlaková souprava se zastavila těsně před poničenou tratí. Za mostem ve svahu nalevo vidíme velký statek, který se jmenuje Lhotka. První zmínka o vsi Lhotka pochází z roku 1588 v pozemkových knihách. Původně byla tvořena dvěma grunty. Byly zřízeny ze zbytků pozemků zaniklých vesnic Lačnova a Libětic a některých pozemků od vesnice Věžníky. Z roku 1844 je zmínka o panském dvoře Lhotka, náležícím k Městečku, později je přikoupili Auerspergové a připojili ke svému vlašimskému panství. Lhotka měla 68 ha půdy a patřila tak k nejmenším dvorům. Roku 1920 proběhla pozemková reforma. Lhotka patřila do kategorie zbytkových statků, tzn. zemědělského podniku o výměře nad 30ha půdy. V té době byl majitelem statku pan Šesták. Po jeho smrti se s vdovou oženil Emil Lehký. Hospodařil dobře, zanedbaný a zadlužený statek pozvedl, dluhy splatil. V té době žilo na statku osm stálých obyvatel. Ještě před válkou plánovaly České dráhy zavést v Městečku řádnou vlakovou zastávku, protože další nejbližší zastávka směrem na Vlašim byla až v Domašíně. Obecní rada Chotýšan poskytnout pozemek nechtěla, pan Lehký dráze pozemek daroval. Tak vznikla dnešní zastávka Městečko u Benešova. Zajímavostí bylo přátelství pana Lehkého s místním malířem a grafikem Vladimírem Antuškem (1901-1968). Jeho obrazy dokumentují vzhled statku i krajiny po roce 1940.
Od statku pokračujeme směrem k Postupicím po červené značce, ale zhruba po 100 metrech odbočíme doprava a jdeme ovocnou alejí po hřbetu kopce. Naše trasa není značená, doporučujeme jít s mapou. Z aleje se otevírají krásné výhledy do krajiny. Po navazující polní cestě pak sejdeme k osadě Chalupy vlevo pod svahem. Osadou neprocházíme, hned na okraji se vydáme doprava po cestě podél potoka Chotýšanka. Po chvíli nás dovede k trampské osadě Slunečná. Na jejím konci se klene nad hluboce zařízlým údolím Chotýšanky železniční most. Stavba tratě z Benešova do Dolních Kralovic začala v roce 1893. K zahájení provoz na úseku Benešov - Vlašim došlo v roce 1895. Původní most byl poškozen při velké povodni v červnu 1906. Jen náhodou se podařilo zabránit neštěstí a vlaková souprava se zastavila těsně před poničenou tratí. Současný mohutný most vznikl v roce 1907. Koleje se nacházejí ve výšce asi 16 metrů nad hladinou potoka. Za mostem ve svahu nalevo vidíme velký statek, který se jmenuje Lhotka. První zmínka o vsi Lhotka pochází z roku 1588, z roku 1844 pak zmínka o panském dvoře Lhotka, náležícímu k Městečku. Auerspergové vše později připojili k vlašimskému panství. Lhotka měla 68 ha půdy a patřila tak k nejmenším dvorům. Před 2.světovou válkou zde hospodařil Emil Lehký, který zanedbaný a zadlužený statek pozvedl, dluhy splatil. Také věnoval dráze pozemek na zastávku Městečko u Benešova. V té době žilo na statku osm stálých obyvatel. Zajímavostí bylo přátelství pana Lehkého s místním malířem a grafikem Vladimírem Antuškem (1901-1968). Jeho obrazy dokumentují vzhled statku i krajiny po roce 1940. Po komunistickém převratu byli manželé Lehcí odsouzeni ve zmanipulovaném procesu, statek zabrán. V průběhu 80. let byl pak opuštěn a úplně zpustl. Dnes se dvůr nazývá Kršnův dvůr. Společnost Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny statek postupně zrekonstruovala, chová zvířata a hospodaří na polích.
Podejdeme pod železničním mostem a ocitáme se na kraji trampské osady Albatros, založené již v roce 1935. Zajímavostí je, že elektrický proud sem byl zaveden až v 70. letech. Na začátku 80. let si místní postavili osadní chatu a ohniště, kde se konají společné akce. Později vzniklo i sportoviště.
Osadou ale neprocházíme, po lávce přejdeme Chotýšanku a pokračujeme podél Líseckého potoka. Kršnův dvůr a jeho pozemky leží vlevo. Zhruba po 300 metrech si můžeme v lese po pravé straně všimnout mohutné hráze původního rybníka. Na vzdálené straně hráze vidíme dosud zachovalý vyzděný přepad. A po chvíli přicházíme k romantické stavbě bývalé hájovny „V Dubinách“. Původně šlo o krupárnu, sloužila tedy k výrobě krupice a krup. Asi v roce 1870 ji hrabě Zdeněk ze Šternberka prodal knížeti Auespergovi, držiteli vlašimského panství, který z ní zřídil hájovnu. Na stěně stavení je umístěn zajímavý znak. Pokračujeme dále a přicházíme k výraznému valu, původně hrázi dalšího velkého rybníka. V zadní části si můžeme prohlédnout do skály vytesaný boční přepad, zřejmě součást náhonu. Pod hrází totiž stával až do roku 1894 Jemnišťský mlýn. Ovšem i tehdy nebyl vždy dostatek vody a nebylo by tak možné mlít. Proto došlo na poli zvaném dodnes „Na větráku“ ke stavbě mlýna větrného. Poslední majitel Josef Škarda prodal v roce 1884 Jemnišťský mlýn vrchnosti, ta ho nechala v roce 1894 zbořit. Dnes po něm nejsou vidět žádné stopy. Loukou přicházíme ke zcela novému rybníku, dokončenému v 2020. A po polní cestě dojdeme k silnici mezi Postupicemi a Jemništěm, vydáme se doprava k Jemništi. První zmínka o vesnici pochází z roku 1381, kdy je uváděn Bernart z Jemniště.V roce 1398 se připomínají bratři Jan a Mikeš (řečený Divůček) z Jemniště. Koncem 16. století patřilo Jemniště pánům z Říčan, po nich Rudolfu Václavu Malovcovi z Malovic (1666) a v letech 1679-1699 Miseroniům z Lisonu. V roce 1717 se stal majitelem František Adam Trauttmannsdorf, stavebník nového zámku.
Hned na kraji vsi stojí mezi novou zástavby zanedbaná kaple Nanebevzetí Panny Marie, zajímavá stavba s vížkou. Nechal ji postavit Adam z Říčan v roce 1652. V kapli se nachází krypta, v ní ostatky majitelů zámku. Sejdeme ulicí mezi plotem parku a hasičárnou, procházíme bývalým rozlehlým hospodářským dvorem zámku. Některé stodoly jsou dnes bohužel zřícené. Přes silnici vidíme mohutnou stavbu původní vodní tvrze - „staréhu zámku“ Jemniště. Stojí v údolí potoka na mírné vyvýšenině. Tvrz je výslovně zmiňována v roce 1542 za Jana Kamberského z Kamberka. Má téměř pravidelný čtvercový půdorys. Křídla kolem poměrně malého vnitřního dvora jsou z poloviny jednopatrová, krytá valbovými střechami. Silné středověké zdivo se zachovalo v jižním křídle vlevo od průjezdu. Jde snad o hranolovou věž a část obvodového pláště. Ostatní křídla pocházejí pravděpodobně ze 16. a 17. století. Tvrz si i po přestavbách zachovala charakter čtyřkřídlého sídla s vnitřním nádvořím. Patří k typu s obvodovou zástavbou, byla chráněna vodními příkopy napájenými vodou blízkého rybníka. Po dokončení nového zámku bydleli v tvrzi panští úředníci. V roce 1917 vyhořela, následně došlo k opravám, v letech 1940-41 pak k přestavbě na byty deputátníků a adjunktů panství Jemniště. Později zde sídlil MNV Jemniště a kanceláře Státní traktorové stanice Jemniště. Po roce 1948 byla v přízemí severní části zřízena obecní prádelna, od roku 1954 pro místní i společenská místnost s televizorem využívaná také jako hospoda. Za „hospodaření“ JZD byla po roce 1957 v severní části chována prasata. Po restituci v roce 1995 došlo k postupné rekonstrukci. Nepochopitelně ovšem nedošlo k řádnému zastřešení zadního hospodářského traktu. Ten se tak znovu stal ruinou. Snad dojde v blízké době k nápravě a obnově této významné památky. Po obhlídce tvrze se vrátíme k silnici od Postupic a po ní zámek obejdeme, do zámku lze vstoupit jen ve směru od Benešova.
Nový zámek nechal postavit kolem roku 1724 hrabě František Adam z Trauttmansdorffu. Projekt vytvořil slavný český architekt František Maxmilián Kaňka. V říjnu 1725 došlo ke slavnostnímu vysvěcení zámecké kaple sv. Josefa. V roce 1754 však zámek zcela vyhořel, nepoškozena zůstala právě jen kaple. Zámek byl přestavěn a nově vybaven. Nový průčelní štít ozdobil Trauttmansdorffský erb, zámecký park sochy Lazara Widmana. Zámek později nepostihly další zásadní přestavby, proto jde o typické šlechtické sídlo doby vrcholného baroka. Je elegantní patrovou stavbou určenou hlavně k letnímu pobytu, šlo o pohodlí majitele. Hlavní průčelí je situováno k benešovské cestě. Dominuje elegantní štít s balkonem, který zvýrazňuje vstup do zámku. Nižší přízemní budovy po stranách stavby sloužily k hospodářským účelům, šlo o stáje a kolny. S hlavní budovou vytvářejí tzv. čestný dvůr, jádro barokní zámecké dispozice. Od okolí ho odděluje ozdobná kovová mříž s dvoukřídlou branou. Zadní průčelí zámku je obráceno do parku. Za F. A.Trauttmansdorffa se jednalo o park francouzský, pro který byly typické přísné geometrické linie, sochy a fontány. Často se využíval k zahradním slavnostem, k tomu sloužily dva zahradní pavilony. Na přelomu 18. a 19. století došlo k přeměně barokní zahrady v romantický anglický park. Někdejší francouzský park připomíná úprava čestného dvora a nově založený libosad na pravé straně zámku.
K významným majitelům panství patřila Gabriela Czerninová, která se provdala za hraběte Jindřicha Františka Rottenhana (1738-1809). Ten zastával funkci nejvyššího purkrabí pražského a podporoval rozvoj manufaktur. Za něj se panství Jemniště stalo důležitým střediskem bavlnářského průmyslu v Čechách. Jeho přádelna spolu s manufakturou v nedalekých Postupicích (Podlesí) patřily k nejvýznamnějším v habsburské monarchii. V průběhu 19. století se pak vystřídalo několik majitelů panství. V roce 1868 ho koupil Zdeněk hrabě ze Šternberka. Další ze Sternbergů Filip provedl úpravy zámku a udělal z něj své hlavní sídlo. Před 2. světovou válkou se stala majitelkou velkostatku Terezie Sternbergová (1902-1985), která se provdala za Františka hraběte Mensdorff-Pouilly (1897-1991). Jemniště drželi až do roku 1943. Odmítli přistoupit k německé národnosti a na majetek jim proto byla uvalena nucená správa. Majitel nedalekého panství Tloskov, Oskar Daněk von Esse (potomek zakladatele ČKD Vincence Daňka) jako říšský občan získal Jemniště jako náhradu. Mensdorffovi nucený prodej odmítli, museli se vystěhovat na zámeček na Podlesí u Postupic. V květnu 1945 bylo Jemniště osvobozeno sovětskými vojsky z armádní skupiny generála Malinovského. Zámek byl ale bohužel vyrabován. Z původního inventáře zachovalo velmi málo. Mensdorfovi se po válce na zámek nemohli vrátit kvůli soudním a úředním překážkám. A po komunistickém převratu se museli ze zámečku na Podlesí vystěhovat na postupickou faru. Do rukou Sternbergů se zámek s velkostatkem vrátil v roce 1995. Současným majitelem Jemniště je Jiří, syn Jana Boska.
A po prohlídce zámku půjdeme od hlavní brány doleva, přejdeme silnici a po málo využívané silnici sejdeme do osady Lísek. Zde odbočíme doleva k nádražní budově, kde dnešní procházku zakončíme.
Statek Lhotka:
Po komunistickém převratu byly zahájeny zmanipulované soudní procesy. Účelem bylo získání majetku likvidace hospodářů i zastrašení ostatních. Ve Vlašimi proběhl v září 1950 veřejný proces se sedmnácti hospodáři z tohoto kraje. Mezi nimi i manželé Lehcí. Byli obviněni z protistátní činnosti a podvracení republiky, například, že měli doma ukryté zbraně a vysílačku. Paní Lehká byla odsouzena k trestu odnětí svobody na dobu dvanácti let nepodmíněně, její manžel na dobu čtrnácti let. Po osmi letech byl propuštěn na amnestii, ale paní Lehká strávila ve vězení plných dvanáct let. Na statku zůstali prarodiče s dětmi. Statku byla určena správa, obhospodařoval jej místní národní výbor, následně převzal hospodaření státní statek. V roce 1952 byl sloučen do zemědělského družstva. Po návratu manželů z vězení žila rodina dál na statku jako nájemci. Družstvo nedbalo o údržbu a opravy budov statku, dvůr postupně zchátral. V roce 1982 pan Lehký zemřel o rok později i jeho manželka. V průběhu 80. let došlo k opuštění dvora a jeho úplnému zpustnutí. Po roce 1989 získala rodina Lehkých statek a pozemky v restituci. V roce 1990 vše prodala Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny. Statek Lhotka byl přejmenován na Kršnův dvůr, společnost statek postupně zrekonstruovala, chová zvířata, hospodaří na polích.
Jemniště:
V roce 1945 na základě Benešových dekretů bylo Oscaru Dankovi zestátněno. Zároveň ovšem platilo, že všechny právní úkony z doby nesvobody jsou neplatné. Proto byl neplatný i vynucený převod vlastnictví na Oscara Danka. Manželé totiž s prodejem zámku nikdy nesouhlasili, peníze z prodeje nepoužili. Ty propadly státu. Hraběnka požádala o vrácení Jemniště. V roce 1947 soud v řízení o navrácení majetku rozhodl, že má hraběnka na svůj majetek právo. Bylo ale nutné doplnit potvrzení od národního výboru, že hraběnka byla v době okupace uvědomělou Češkou a nekolaborovala. Po „vítězném únoru“ v roce 1948 však již nebyl zájem případ dokončit a v roce 1951 bylo soudní řízení zcela zastaveno. Se zdůvodněním, že majetek Jemniště patří československému lidu. Spis o soudním řízení byl v 60. letech skartován, zachovala se pouze spisová značka a část korespondence advokáta hraběnky s okresním úřadem. Roku 1951 byl zámek znárodněn znovu, tentokrát komunistickým režimem.
V letech 1952-1961 zde bylo umístěno Muzeum odívání, v 60. letech Oblastní muzeum Podblanicka. V 70. letech byla instalována stálá výstava na téma Československo-sovětského přátelství. V 80. letech byly na zámku vystaveny grafické listy, veduty, mapy a plány z dílen amsterodamských nakladatelů 17. století pod názvem Theatrum mundi. Většina exponátů pocházela ze sbírek rodiny Lobkowiczů na Mělníce. Později zde byla na umístěna stálá výstava děl malíře Josefa Lady. Manželé se na zámek již nikdy nenastěhovali. Žili až do roku 1985 na faře v nedalekých Postupicích. Po smrti Terezie Mensdorffové v roce 1985 se její manžel František odstěhoval do Rakouska, kde v roce 1991 zemřel. Protože byli bezdětní, zdědil nárok na Jemniště jejich synovec, Jan Bosko Sternberg (1936-2012).
Použité zdroje:
Encyklopedie českých tvrzí. Praha: Argo, 1998.
Vlasák Norbert: Okres Benešovský. Praha: Nakladatelství Fr. Urbánek, 1874.
Památky archaeologické a místopisné. Praha: Matice Česká, 1858.
Kohout Jaroslav, Kohout Ladislav, Žabka Martin: Železnice na Podblanicku: Praha: Gradis Bohemia, 2015.
Skalická, Anna. Zelený, Václav: Dřeviny u bývalého statku Věžníky. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka. Muzeum Podblanicka a Státní archiv Benešov. 2008.
www.krisnuvdvur.cz/farma/historie/
www.jemniste.cz/historie-zamku/
www.osadaalbatros.xf.cz
cs.wikipedia.org/wiki/Věžníkové z Věžník